Ti nahoře

Skoro každý politik se vydal na svou kariéru s urÄitým úmyslem. ObyÄejnému ÄlovÄ›ku je jasný, ale ne každému. Spousta lidí v politikovi vidí spásu. Nikdy mu nedojde, že on půjde vždy je po tom, aby se mÄ›l lépe pÅ™edevším on sám. Ti druzí jsou mu u zádele a potÅ™ebuje je jen tehdy, když se má jít k volbám. Že ne? 

PÅ™ed tím, než samotné volby zaÄnou pořádají si tito baÅ™tipáni veselice za naÅ¡e peníze. Tedy ne veselice pro lid obecný, ale sami, mezi sebou. O tom se zprávu ven mezi obÄany nedostanou a vÄ›tÅ¡inou se podaří je peÄlivÄ› utajit. Jen nÄ›kdy nÄ›co rupne a dÄ›lá se kolem toho dusno. ZbyteÄnÄ›, ti moudří vÄ›dí, že je to jen jako. Proti pánům poslancům, kteří sami sebe povýšili na nadlidi se nemůže nic stát. Mají také pÅ™ece imunitu, tak co.  

BěžnÄ› se stává, že nÄ›která strana je volena lidmi, kteří netuší proÄ ji volí. Strana po volbách nesplní ani jeden slib, ale poté je zvolena zase. ProÄ? Protože k volbám chodí lidé, kteří si myslí, že skuteÄnÄ› nÄ›jak pomohou národu tím, že budou volit toho a toho pupkatého strýce, který jim zajistí blahobyt. Jenže žádný takový tu nikdy nebyl a nikdy nebude.  

Vždycky se nÄ›kde píše, že ÄlovÄ›k je moudrý a jednoho krásného dne pozná, že jsou volby naprosto zbyteÄné a politici rovněž. Zruší jejich podivnost jménem snÄ›movna a bude si vládnout sám. Jenže ta doba pořád ne a ne pÅ™ijít. Naopak se lidé radují, že si mohou vybrat z nÄ›kolika politických stran a hádat se sami mezi sebou, která je lepší. Za vlády komunistů to bylo jednoduché, lidé drželi spolu proti té jedné stranÄ› a bylo klidno. Nyní si lidé spílají, že ten a ten volil toho a toho. Ten, kdo neuznává jejich stranu a jejich vůdce je pro nÄ› debil a osel, a jeÅ¡tÄ› nÄ›co daleko horšího. Protože jedinÄ› oni mají pravdu, jedinÄ› oni mají toho nejlepšího v Äele. Volby a politika vůbec vnáší mezi lidi nepřátelství, a to je na ní to Å¡patné.